První zmínky o vznikajícím windsurfing muzeu mohli čeští windsurfeři zaznamenat na jaře roku 2018, když narazili na rozcuchaného vousatého týpka, který s historickým Espacem objížděl republiku, sháněl pamětníky počátků windsurfingu a hledal stará těžká, dlouhá a úzká prkna, trojúhelníkové hadrové plachty a jiný šrot.

Na jaře 2019 pak bylo možné zhlédnout výstavu oplachtěných prken „windsurfingmuseumprague“ v doprovodném programu Mistrovství Evropy třídy Raceboard na Nových Mlýnech. A o další rok později, na jaře 2020, jsme zakladatele 1. muzea windsurfingu ve střední Evropě vyzpovídali pro WINDSURFER magazín… Ale nechtěl mluvit vůbec o sobě, jen o muzeu.

Neprozradil ani občanské jméno, protože mezi surfisty je asi znám jen jako Muzejník, Tom Muzejník…

Jak ses dostal k windsurfingu?

První setkání s prkny bylo na kolečkách, když jsem asi už v roce 1976 ségře rozebral kolečkové brusle z DDR, abych si udělal skejt, jak jsem to viděl ve 100+1. Takže v tomto sportu bych mohl být skoro průkopník, ale na windsurf jsem se postavil až docela pozdě, na začátku osmdesátek. Na gymplu jsem závodně lyžoval

a tehdy byl „serf“ pro sjezdaře automatickou náplní jara, léta a podzimu. Rodinný dutý windglider jsme si pořídili v roce 1982 a střídali se na něm celá rodina, než se pořídil druhý. Na prkně jsem pak prožil celá osmdesátá léta, včetně pár regatových sezon s WG a DII.

Pak jsem s tím na začátku devadesátek, v podstatě ze dne na den, přestal. Pauza trvala 25 let, což teď nějak nechápu. Ale to, jak jsem se na vodu vrátil s vercajkem z roku 1988, naprosto nedotčen tím vším pokrokem i úpadkem tohoto sportu, to se mi stalo osudným… A vlastně i předurčilo k dráze muzejníka.

Co tě vedlo k založení muzea?

Založit muzeum mne napadlo asi před 2,5 lety, když jsem objevil na chalupě svoji kompletní, zakonzervovanou historickou výbavu. Bylo mi líto to vše vyhodit, ale žádné muzeum, kam bych to věnoval, jsem v okolí nenašel. Tak nezbylo než si založit vlastní. A taky na tom vercajku dál jezdit. Druhá, ještě méně vtipná odpověď je, že by si muzeum už tento sport určitě zasloužil, ale nikdo jiný se do toho bohužel neměl chuť pustit.

Ale ještě jinak: O kráse tohoto sportu a pocitech na pomezí dvou živlů už na stránkách tohoto časopisu hovořilo mnoho povolanějších. Já to mám prostě moc rád a mám pocit, že za ty skvělé chvíle, hodiny a léta strávená na prkně tomu sportu vlastně něco dlužím a že jsem po letech našel způsob, jak mu to trochu vrátit.

Windsurfing mne navíc (a čím dál více) zajímá jako fenomén, který se v osmdesátých letech minulého století stal životním stylem pro miliony lidí po celém světě a pro sto tisíc lidí u nás. A já už jsem se prostě v určitou chvíli nemohl dál koukat, jak nám historie toho sportu-fenoménu doslova mizí v kontejnerech a v zapomnění.

Co u vás lidé najdou? Jaké rarity můžou vidět?

Aktuálně je ve sbírce muzea asi 140 plachet, 90 plováků, příslušenství a dokumentace. Naprostá většina z toho pochází z období před rokem 1989, to jsou oldtimery, veteráni. Limitem pro zařazení

do sbírky jako youngtimer, neboli mlaďas, je rok 1999. Kdybych měl vybrat „rarity“, tak bych musel vyjmenovat tak polovinu. Vzhledem k nedostatku místa v nové, právě budované expozici už jsem byl v posledních týdnech donucen hodně přebírat, takže návštěvníkům představíme „pouze“ asi 60 prken a 90 plachet.

Třetina musí zatím počkat v depozitáři a snad najde využití při postupné obměně expozice, pro
tematické krátkodobé výstavy či road-show.
Pokud opravdu musím vypíchnout nějaké lahůdky, tak zmíním určitě prkno SOLAR STA z roku 1977, které nemá vyndavací ploutev, ale kýl jako plachetnice.

Mojí úchylkou jsou výtlačné plováky Divize II a raceboardy, takže musím určitě zmínit Lechnera z limitované edice a dnes už vzácné závodní strojovny HiFly Race a Tiga Racing. Ale i příznivci wave a slalomu si přijdou na své, pestrobarevná kolekce mlaďasů z devadesátek je, myslím, dost reprezentativní a mohla by z fleku jít na vodu (pokud by si někdo na tyhle úzký sinkry ještě troufl).

Z plachet uvedu alespoň tu, která se zúčastnila MS 1980 Windgliderů, ale miluju vlastně všechny ty dakronky a mylarky – zářivé motýly z dob před nástupem sterilního monofilmu. Doslova světovou raritou je legendární „přecvakávací“ ráhno pana Papáčka, ale samozřejmě nechybí ani několik ráhen a stěžnů dřevěných (dřevo si ale beru na vodu jen v neděli a při sváteční příležitosti).

V expozici si tedy návštěvníci mohou osahat tovární komplety světových výrobců i unikátní domácí garážové výtvory a konstrukce. Snažím se, aby to byl komplexní obraz vývoje techniky a vybavení, módní trendy i slepé uličky, v rozmezí zhruba 30 let, u nás i ve světě. V neposlední řadě musím zmínit zcela zásadní část sbírky, dosud čekající na důstojnou prezentaci: archiv dokumentace a vzpomínek pamětníků.

Je mi opravdu velkou ctí, že již několik průkopníků a mistrů tohoto sportu uvěřilo mému od- hodlání a svěřilo muzeu osobní archivy.

Jaké máte s muzeem plány do budoucna?

Muzeum je soukromá a nekomerční iniciativa bez jakýchkoliv veřejných dotací. Polovina exponátů byla poskytnuta windsurfery-dárci, zbytek jsem zakoupil a vše to nabízím ku potěše všech windsurferů. Takže je to takové „windsurfeři sobě“. Ve skromných podmínkách, bez sponzorů, ale s nadšením

a jistou svobodou. To zatím měnit asi nehodlám, i když prostoru je opravdu málo, a jsem si vědom, že „klientela“ je omezena pouze na opravdové fandy a pamětníky. Samozřejmě si často kladu otázku, jaký by asi mohl být o historii windsurfingu zájem, pokud bychom působili v úžasných prostorech s atraktivnější prezentací těch samých exponátů, adekvátní reklamou a vstupným.

Uvidíme, možné je vše a třeba i tento rozhovor pomůže vzbudit či oživit zájem o historii (i) v naší windsurfové komunitě. Zatím to, podle ohlasů na muzejní web a facebook, vypadá, že zájem o naše „retro“ je spíše z venku.

Dovolte mi využít této příležitosti, abych čtenáře vašeho časopisu k návštěvě muzea srdečně pozval. Věřím, že to, co jsme dnes schopni ukázat, každého pamětníka potěší, mladší pobaví, nebo třeba i rozpláče.

Po počátcích v garáži (tak, jak začínalo i mnoho slavnějších) se expozice přestěhovala do staré tovární kotelny ve Velkých Přílepech, na SZ okraji Prahy. Prohlídky expozice jsou po předchozí dohodě možné ve všední dny podvečer, o víkendech v podstatě kdykoli. Těším se na vás. Aloha a Ať fičí…

---

Více INFO najdete na www.windsurfingmuseum.eu

FB: windsurfing muzeum, Starý windsurfy
E-mail: ws1975@post.cz

Expozice je umístěna v uzavřeném objektu ve Velkých Přílepech. Návštěvy a prohlídky probíhají po předchozí dohodě na výše uvedených kontaktech.