Polák mezi světovou špičkou: „Bylo to jako v Hollywoodu“
Lucia VojtiskovaJako teenager si Polák Maciek Rutkowski užíval na domácí scéně mnoho úspěchů. Cesta mezi světovou špičku však byla trnitá. Dnes je 28letý mladík jedním z nejlepších světových slalomářů.
Jeho jméno se v posledních letech čím dál tím častěji objevuje na předních místech v slalomovém žebříčku PWA.

Na jediných loňských závodech, které se konaly v Chorvatsku, získal Polák s výraznými dredy první vítězství na světové tour. V rozhovoru promluvil o divokých party, aroganci, o své zvláštní reputaci a snaze dostat se na vrchol světa.
Za posledních pár měsíců tě mnozí poznali jako hostitele video podcastu Windsurfing.TV. Byl to splněný sen dělat rozhovory s legendami našeho sportu? Před pár týdny si například hovořil s Robby Naishem, jaký to byl pocit?
To bylo opravdu skvělé. Kamarád mi potom napsal, že jsem měl po celou dobu velký úsměv na tváři. Dalo by se říct, že jsem si užíval každou chvíli.
Mohl jsem nejen mluvit s Robbym, ale i se ho zeptat na vše, co mi celé ty roky běželo hlavou, a konfrontovat ho se vším, co o něm slyšíš. Pro mne osobně to bylo asi ještě víc vzrušující než pro všechny ostatní.
Narodil jsi se a vyrůstal ve Słupsku, známém wave spotu. Tedy, alespoň se o něm říká, že jsou tam vlny…
Ano, pláž je vzdálená asi 15 kilometrů od Słupska, na návětrné straně se nachází malý přístav. Můj domov je nejlepším vlnovým spotem v Polsku nebo aspoň tím nejjednodušším, kde je snadné se na vodě zabavit, je to jako dětské hřiště. Ale stále to má velmi daleko od Guincha, Hookipy nebo Poza.
Kdy si začal surfovat?
Nepamatuji si. Otec s námi vždy chodil k vodě. Máme pláže, potom jsou duny a za nimi jsou jezírka, vždy tam chodil se mnou a s bratrem, co jsme se narodili.
Můj bratr už surfoval, takže bylo zřejmé, že se dostanu na desku i já, takže si to pořádně nepamatuji. Moje první konkrétní vzpomínky jsou, už když jsem jezdil ve skluze a učil se skákat.

Polsko má velmi aktivní závodní scénu. Mnozí si pamatují na Wojteka Brzozowského. Formoval tě?
V roce 2000 se stal mistrem světa ve formuli a měl okolo sebe opravdu dobrou skupinu, jeho bratr je marketingový génius, takže se velmi rychle stal dobře známým. Byl v televizi každý druhý den, byl skutečnou celebritou! Takže určitě mě to ovlivnilo.
Můj otec potom zjistil, že Wojtekův otec pracuje jako trenér. Šli jsme za ním a bylo to skvělé. Všichni jsme žili spolu v kempu, byli jsme bok po boku se skutečnými profesionály a mistry světa a potom jsme je mohli napodobovat. Mnoho polských jezdců pochází z oficiálních klubů zaměřených na olympijskou třídu, ale to jsem já nikdy nechtěl.
Chtěl jsem být jezdcem na vlnách, freestylistou a vším, co se dá dělat na otevřeném moři. Když mi bylo jedenáct, mohl jsem jít se čtyřkovou plachtou při 14 uzlech do vln.
V Polsku se v té době konaly pompézní eventy sponzorované telekomunikační společností Era s velkými penězi a pěknými děvčaty.
Bylo mi tehdy asi 15 let a vše jsem si to užíval, ty party a hollywoodský životný styl. Na slavnostním předávání cen nebylo z pódia vidět, kde končí ten dav lidí okolo.
Dostali jste pár květů, hodili jste je do davu a děvčata šílela. Jednou se konal koncert Boney M, další rok tam byl Shaggy a po koncertě jsme s ním oslavovali. To byl velký Hollywood, určitě něco jiného, než co v tom věku běžně zažívá většina mladých jezdců.
Pamatuješ si ještě na svoji první soutěž, první dobrý výsledek?
Tehdy probíhaly v létě téměř každý víkend nějaké národní akce a téměř vždy jsem dostal cenu jako nejmladší nebo jsem byl na stupních vítězů v klasifikaci U17. Hned od začátku jsem si užíval pozornost, která vás potom pohání.

Za ty roky si vyhrál několik titulů juniorského mistra světa. S kým jsi se tehdy potkával, koho znáš dodnes?
Moje první mezinárodní soutěž byla v Christchurch v Anglii v roce 2005, soutěžil jsem v U17, i když mi ještě nebylo 15 let, ale obě třídy odstartovaly spolu. Vyhrál tehdy Pierre Mortefon, klasifikaci U20 vyhrál Julien Quentel.
Od té doby jsem tyhle kluky vídal téměř každý rok na mistrovstvích Evropy a světových pohárech. Basti Kördel byl též velmi dobrý. Kdo tam ještě byl? Byl tam i Matteo Iachino, ale byl špatný (smích).
V každém případě si ho nepamatuji. Byl tam Malte Reuscher, jistý čas byl ve vedení i Jordy Vonk, když jsem potom vyhrál. Skutečně silná generace!
Kdy si se dostal na turné PWA?
Když jsem se v roce 2010 stal juniorským mistrem světa, dostal jsem divokou kartu na akci PWA na pobřeží Costa Brava. Byl jsem jen v polovině prvního výjezdu, když už ostatní končili. Nebyl jsem ani blízko. Někteří chtějí být hned od začátku nejlepšími windsurfaři na světě v rámci PWA.
Já jsem si spíš řekl: získej mládežnický titul, získej juniorský titul, a to jsem dokázal. Dalším krokem by potom byl titul PWA, což je však velmi velký skok. V tom roce jsem jel i do Turecka, to byly moje první soutěže PWA.

Když jsi se objevil na turné, mnoho lidí o tobě mluvilo jako o namyšleném týpkovi. Trvalo ti to dlouho, než jsi se uvolnil. Věděl jsi o těch řečech?
Myslím, že to byly jen ty polské hollywoodské eventy, na kterých jsem vyrůstal a kde jsem byl zvyklý vyhrávat. PWA bylo vždy mým snem, víc než olympiáda. A myslel jsem si, že teď jsem to zvládl. Nepamatuji si, že bych byl nafoukaný, takže si myslím, že to bylo pro mne normální.
Jaké si měl tehdy jako juniorský mistr světa sponzory?
Tehdy jsem hodně dělal v médiích, při škole jsem pracoval na částečný úvazek pro webovou stránku o surfovaní, psal zprávy a zveřejňoval videa. Takže jsem se vyznal a byl jsem u nás v této oblasti známý. Potom jsem udělal několik videí, aby si mě všimli mezinárodně, a v roce 2010 jsem dostal materiál od dovozců Gaastra/Tabou.
Musel jsem ho na konci roku vrátit a oni ho potom ještě prodali ve slevě. V roce 2011 nebo 2012 mě sponzoroval energetický nápoj, díky němu jsme měl peníze a mohl cestovat a jezdit tour. Myslím si, že to tehdy bylo 4000 eur, v 19 letech se to jevilo jako hodně peněz, tenkrát to mělo větší hodnotu. Zúčastnil jsem se několika akcí IFCA a navíc byly nějaké prize money.
Nebylo to lehké, v té době jsem často spával ve stanu nebo dodávce Marca Langa. Na některých akcích jsem jednoduše neměl vůbec žádné peníze. Později, když mě sponzoroval Patrik, vozil jsem se s ním na akce, abych ušetřil. Nebylo to snadné.
V PWA si začal jezdit v roce 2010, přelomový byl pro tebe rok 2017/2018. Neměl jsi chvíle, kdy si to vzdával, kdy si už nevěřil, že to přijde?
Mnohokrát. Zejména na konci sezóny, když si myslíte, že jste se zlepšili, ale smlouvy se nezlepšují. Přijdeš na závody, spadneš a potom musíš začít od nuly. Jsem velmi pragmatický a řekl jsem si: „Dobře, chci se teď dostat skrz první kolo.“
Pokud to dokážeš, dosáhneš cíle bez ohledu na to, jak je velký nebo malý. V roce 2012 jsem skončil 14. na pobřeží Costa Brava, protože jsem měl štěstí hlavně na podmínky a materiál. V roce 2014 jsem byl na Sylte sedmý, chybělo málo a probojoval jsem se do finále.
Takže každý rok přicházela povzbuzení, ale i ustavičné neúspěchy. Dlouho jsem zažíval vzestupy a pády, ale naštěstí jsem byl mladý, jiní v mém věku šli na vysokou školu a nikdo neměl moc peněz. Nějak jsem se přes to dostal.

Co si změnil, aby si byl lepší? Má to něco společného s tréninkem na Tenerife, kde si byl, když si jezdil za Point-7?
Trénink s Point-7 určitě pomohl. Vždy jsem byl celkem dobrý v ovládání a technice, ale je v tom o dost víc. V rozhodující chvíli musíte být schopní ukázat svoje schopnosti, a to u mne přišlo až v roce 2018. Chyběla mi i fyzická zdatnost.
Šel jsem do fitka a trenér mi řekl: „Nejsi profesionální sportovec, pokud netrénuješ 30 hodin týdně.“ Tak jsem si pronajal nedaleko byt a tři měsíce jsem trénoval 30 hodin týdně. Když jsem konečně měl místo 89 kil 94, deska byla o dost pokojnější. Jezdíte víc přímočařeji, halzy jsem měl vždy dobré, ale musel jsem si zvyknout na své nové tělo.
Opravdu je to všechno o hmotnosti? Jaká je ideální hmotnost pro slalom?
Je jednodušší být rychlý, když si těžší, protože přenášíš víc síly z plachty na desku. Můžeš to udělat nejen pomocí stěžně, ale i pomocí rukou a trapézu, proto je síla nohou také důležitá.
Je tolik věcí, které ovlivňují tvoji jízdu, tento sport je tak komplikovaný a já jsem po pěti letech viděl, že to nepřijde samo, a vše jsem zanalyzoval. Když vidíš, že to funguje, dá ti to novou naději. Výkon je pro mne jako hobby, rád ho analyzuji, proč se mi nebo jiným sportovcům v jiných sportech věci vyvíjejí tak, jak mají, a kde se dá co vylepšit.
Často zdůrazňuješ psychologický aspekt. Musíš umět jezdit, musíš mít výbavu, musíš být fit, ale pokud to nemáš správně nastavené v hlavě, nepodaří se to.
Ano, hlava je důležitá. V roce 2017 jsem měl v Dánsku dobrý rytmus, dobré starty, dobré halzy, hodně věcí mi vyšlo, prošel jsem skrz devět eliminací v různých podmínkách a skončil jsem sedmý. Tehdy jsem si pomyslel, že když budu takto jezdit celý rok, tak na konci sezóny nebudu 16. v pořadí, ale o dost víc vepředu.

V té době jsem kontaktoval čtyři psychology, ale ani u jednoho to neklaplo. Nikdo se nechtěl zaobírat naším sportem. Potom jsem se zkontaktoval s mentálním trenérem Enrica Marottiho, který je teď už mým dobrým přítelem. Optimalizuji svůj materiál, své tělo, ale i svou mysl.
To se povedlo, protože v roce 2018 si skončil na stupních vítězů a vyhrával si závody nebo si byl blízko vítězství…
Moje první pódium bylo v Nové Kaledonii, kde se jezdilo na foilu, což bylo tehdy úplně nové. Tam se mi povedlo získat pozornost větších sponzorů. Oslovil mě I-99 a já jsem mohl otestovat tři značky plachet, které se nabízely. Jedna z nabídek byla finančně o dost lepší, ale plachty Challenger byly rychlejší.
A pomyslel jsem si, že ještě není čas zaměřovat se na peníze, ale na dosažení dobrých výsledků. Rok 2018 se potom stal rokem, ve kterém se všechno pomalu začalo propojovat. Do té doby jsem to nezažil. U Patrika jsem měl vždy pocit, že mě nebere vážně a nedal mi šanci se dál rozvíjet.
V Point-7 jsem se vždy cítil ohrožený, protože v týmu se stále měnili lidi a vždy jsem měl pocit, že musím dokazovat, že tam patřím.
Myslíš, že to byl záměr Andrea Cucchi, aby z tebe vydoloval to nejlepší?
Nevím, má určitý způsob podněcování lidí, někdy tím udeří hřebík na hlavičku, někdy ne. Ale když můžete, chcete trochu víc komfortu. S Gaastrou/Tabou to bylo trochu větší pohodlí, ale materiál mi jednoduše vůbec nevyhovoval. Jediný, kdo ho dokáže rychle jezdit, je Ross Williams a ten má úplně jiný styl než já.
V týmu I-99 šlo vše dobře, ale už po jedné sezóně si přešel k nové značce FMX od Finiana Maynarda.
Kdyby to šlo, podepsal bych s I-99 rovnou tříletý kontrakt. Finian tam byl shaper, společně jsme vyvinuli foil desku. Potom řekl, že si chce založit svoji vlastní značku a že by chtěl, abych byl hlavním hnacím motorem já. To byla tvrdá výzva pro Cesara Cantagalliho z I-99. Ale Finian je shaper, on je ten, kdo tvoří výkon desky.
Finian navrhl jedny z nejlepších slalomových desek všech dob pro RRD i I-99, a když vás někdo takový chce jako svého hlavního jezdce, je asi těžké odmítnout.
Je dobrý vývojář, ale nikdy neřídil společnost. Slíbil, že bude firmu řídit zodpovědně, a to i dodržel, ale to nevíš, dokud nepodepíšeš smlouvu. Teď to vypadá jednoduše, FMX je úspěšné a vyvinula se mezi námi dobrá dynamika, ale to předem nevíte, takže pro mne to byl risk.

Zjevně to však bylo dobré rozhodnutí, dosáhl si svého prvního pódia a vyhrál eliminace. Musíš počítat s tím, že nemůžeš vždy vyhrát.
Ano, to je první věc, kterou tě mentální trenér naučí: Musíš se soudit podle výkonu, ne podle výsledku. Když jedeš na plný plyn, a nakonec skončíš čtvrtý, víš, že víc se dělat nedalo. Je těžké zvyknout si na tento úhel pohledu, ale je to ten jediný správný.
Kdysi si byl zvolený za nejnebezpečnějšího jezdce na turné. Existují fotky, na kterých máš zdviženou pěst ve vzduchu… Jak si to vnímal?
Mnoho věcí se spojilo. Určitě jezdím tvrdě, ale pamatuji si jen dva případy, kdy jsem do někoho vrazil. Zato nejméně na deset, kdy někdo vrazil do mne. Ale protože výrazně prožívám své emoce a dávám je najevo, vždy si mě všichni zapamatují.
Matteus Isaac tenkrát řekl: „Maciek vždy riskuje, ale ví, co dělá.“ A takto chci, aby mě vnímali. Mám rád závody nabité energií, ráhno na ráhno. Je to dobré pro sport i pro publikum.
Jezdit na megavlnách Jaws byl tvůj sen. Nedávno se ti splnil. Jaké to bylo?
V září jsem si rezervoval lístek na konec listopadu a celou dobu jsem měl v hlavě jednu myšlenku: Co když budu mít štěstí na vlny? Co pak udělám? Myslel jsem si, že při veškeré koncentraci na slalomovou kariéru už asi nikdy nedostanu druhou šanci.
Šel jsem den předtím, na Kanahu a tak mi vyprahlo, že jsem se sotva dostal na pláž. Druhý den jsem šel do vln zas a podařilo se.
Jak se organizuje jízda na Jaws? Koho je potřeba oslovit?
Trochu jsem se ptal a Brawzinho nebo Casey Hauser mi řekli o chlapíkovi jménem Maxi, nejlepším strážci, jakého můžete dostat. Zavolal jsem mu a v ten den byl volný.
Byl jsem tak nervózní, ten chlap se na mne podíval a já jsem věděl, že si myslí: „Ňákej divnej.“ Ale nakonec to byl úžasný zážitek, i když to byly menší vlny a velmi trhané. Ale byla to jedna z věcí na mém seznamu a jsem nadšený, že jsem to udělal.
Párkrát jsi se dokonce v rámci PWA zúčastnil wavových závodů… Mel jsi i pár dobrých heatů a porazil lidi, kteří jsou ve skutečnosti lepší než ty.
Je to stejné jako ve slalomu: analyzujete heat a rozmýšlíte: Co potřebuješ udělat, abys zvítězil? Nejdříve dáte skoky, ať už jsou jakkoliv špatné, a potom vyberete nejlepší vlny.
Pokud potom stihnete ještě nějaký trik, tím lépe. Věřte tomu, že i Brawzinho, Philip Köster nebo Ricardo Campello v takových heatech dělají věci, které bezpečně zvládnou, při kterých jsou si na sto procent jistí.

Vypadá to vždy lehčí, než to je, ale ve slalomu je to stejné: Když sleduješ Fuerte naživo, většina lidí si ani nevšimne, jak je to těžké. Osm nejlepších jezdců světa dorazí k první bójce v plné rychlosti ve stejném čase, všichni na hranici limitu, brutální chop, všichni křičí, to musí být strašidelné…
To je skvělé, to se mi hrozně líbí! Když někdo řekne, že slalom je nuda, jen pár tlustých týpků jezdících stejně – to je častý názor lidí z olympijské třídy, vždy se musím smát. Je to nejlepší pocit na světě!
Ale s novou olympijskou třídou iQFOiL teď existují „skutečné závody“ s moderním materiálem, což je také hodně důležitá věc, která může být skutečně dobrou reklamou na windsurfing.
Ano, nemyslel jsem si, že se toho dožiju, olympiáda pro mne byla vždy jen odpad. Mnoho lidí to asi nepochopí, nemám nic proti jezdcům, jsou to skvělí sportovci!
Ale třída RS: X je hrůza, která poškozuje obraz windsurfingu po celém světě.
Je to jako jezdit Formuli 1 na Forde Fiesta. Nové vybavení pro rok 2024 to konečně změní. Máme slalomáře, racery, RS: X, do toho, kluci z PWA…
Nemám rád toto dělení, to jsou olympijští jezdci, a to jezdci PWA. Já jsem windsurfař, stejně jako Kiran Badloe. Nyní je poptávka po všestranném jezdci větší než kdykoliv předtím.
V roce 2020 se nekonalo skutečné turné, ale pokud by existovalo pořadí, získal bys titul mistra světa, protože si vyhrál jediné závody, které se odjely v Chorvatsku.
Haha, ano, klidně mi pošli pohár, nikomu to neprozradím.
Těsně před uzávěrkou tohoto čísla se Maciekovi podařilo vyhrát PWA závod v Chorvatsku. Zdá se, že tenhle Polák to má dobře našlápnuté!

Vizitka
Maciek Rutkowski
POL-23
Věk: 29
Výška: 185 cm
Sponzor: FMX Racing, Challenger Sails
text: Jan Bříza
foto: John Carter/pwaworldtour
Vaše komentáre