Chladno, deštivo, sychravo a nevlídno jsou synonyma, která si asi každý z nás spojí se severem Dánska, navíc v kombinaci se zářijovým termínem. Jenomže jak říká známé přísloví „Není špatné počasí, pouze špatné oblečení!“, nenechali jsme se tedy předsudky zviklat a vyrazili na letos asi první pořádnou větrnovlnovou předpověď v této lokalitě.

Vzhledem ke směru větru ze severozápadu padla jasná volba na Hanstholm. Ten je z Prahy vzdálený cca 1150 km. Vzhledem k tomu, že předpověď hlásila dobré podmínky na minimálně tři dny, byli jsme připraveni jet i takhle daleko.

Navíc teplota měla být velmi přijatelných 15 °C / 15 °C voda/vzduch. Na cestu jsme vyrazili v podvečer a ráno kolem deváté jsme byli na místě. Sice trochu rozlámaní a nevyspalí, ale protože jsme jeli ve třech a střídali se za volantem, byli jsme připravení jít rovnou na vodu.

Po cestě jsme totiž od nejzkušenějšího Honzy (byl tu snad už třicetkrát) získali veškeré potřebné teoretické informace. Kromě jiného i tu, že se v místě pojede Youth PWA závod. Když nic jiného, jistě bude aspoň na co koukat. 

Krásné přivítání 

Takže pořádná snídaně, potom ranní „impulz“ a šli jsme s Petrem obhlídnout revír. Mohli jsme jen konstatovat, že silně foukat začalo hned od rána a že vlny v zátoce už mají poctivé dva metry. Krásné přivítání.

Není na co čekat, jde se! Všichni jsme vytáhli naše malá wave prkna s plachtama 3,7 m² a Medvěd tuším s 4,5m². Honza ale váží něco přes 100 kg. Po prvním, zhruba hodinu a půl dlouhém, ježdění jsme s Kloboukem vylezli z vody naprosto nadšený, protože tak krásné, čisté a pěkně seřazené vlny jsme snad ještě nikdy nejezdili.

Medvěd nás ale malinko zaskočil konstatováním „Počkejte na odpoledne, to se to rozjede, a v zátoce se začnou dělat možná i trojky až čtyřky!“ No moc nekecal… Když jsme šli na druhou sešn, opravdu se vlny ještě zvedly. Čtyřky byly spíš výjimečně, ale pro nás s Kloboukem to už tak byl silný zážitek. Pro mě teda rozhodně, protože tak velké vlny a v takovém počtu jsem ještě nikdy nejezdil. Černou kaňkou prvního dne bylo, že když z vody vylezl Medvěd, nemohl došlápnout na jednu nohu.

Prý si při dopadu celkem velkýho frontloopu otočil kotník. Rychle jsme se tedy zabalili a vyrazili fofrem do místní nemocnice v Thistedu. Sice už byl podvečer, ale nakonec pacienta přijali, vyšetřili a zrentgenovali. Výsledek byl poškozený vaz a zánártní kůstka v kotníku, no a samozřejmě nařízený klidový režim!

Hned jsme Medvěda kamarádsky uklidňovali, že výlet pro něj ještě není ztracený, že aspoň může po zbytek času fotit dva největší talenty poslední doby. 

Příjemný trénink 

Do druhého dne jsme se probudili s o dost slabším větrem a menší cca 1,5m vlnkou. Byli jsme ale tak utahaný, že jsme z toho vlastně měli radost. Tu ještě umocnila informace, že nedaleko v městečku je skvělá kavárna s úžasnými zákusky.

Dánové totiž, aspoň tady na severu, jsou známí tím, že nejsou zrovna vybraní baristi. Musíme uznat, že místní káva byla dobrá a výběr zákusků luxusní. Na vodu jsme šli už jenom s Petrem. Po férovém hlasování 2 ku 1 jsme zraněného Medvěda stanovili dvorním fotografem.

Svojí novou funkci přijal Honza s nadšením a odhodláním. Za odměnu jsme se společně starali o jeho zraněnou nohu nejlíp, jak jsme uměli. Celý den jsme s Petrem odjezdili krásné max. 2m vlnky a každý nakroutili skoro tři hodiny na vodě.

V klidu jsme si na vodě oživili rutinu jednotlivých triků a zatáček. Přes den jsme se potkali i s dalšíma zkušenýma klukama z Čech, tak bylo na vodě od koho „opisovat“. Jako trénink na další den, ideální.  

Údolí stínů 

Ve čtvrtek totiž mělo opět přibouchnout a vše nasvědčovalo tomu, že budou i o dost větší vlny. Večer jsme se všichni sešli v jednom z obytňáků, kde se musela probrat veškerá moudra a zážitky nad sklenkou dobrého rumu. Zásadní termín, který nám s Petrem silně utkvěl v paměti, byl „údolí stínů“.

Jde totiž o místní vlny, které se tvoří na otevřeném moři a dosahují takové velikosti, že za nimi má člověk pocit, jako by byl v údolí stínů! Tohle bylo něco, co mě přivádělo do lehké nervozity. Podobně velké vlny jsem viděl akorát ve videích, a ani ve snu by mě nenapadlo, že je někdy zkusím jezdit…

Večerní silný vítr cloumající s obytkou ze strany na stranu dával tušit, že by se avizovaná předpověď i vlny mohly vyplnit. Rum nám nakonec zdárně pomohl usnout, a i bolavej Medvěd spinkal jako mimino.  

Štípat dráty 

Ráno jsme se probudili na úplně jiném Hanstholmu, než kde jsme předešlý večer usínali. Foukalo jak o život, všude lítal písek a na vodě bylo nejvíc vidět hlavně bílou pěnu, kterou bral vítr až na horizont. A byly v dáli vidět „údolí stínů“? Ano, byly tam! Odhadem z dálky to byly tak 5–6metrové vlny! S Petrem jsme od obytky ke břehu chodili kontrolovat aktuální situaci, jak mlsný kocouři, který nevědí, co dřív.

Jakou plachtu, jak daleko budeme jezdit, na co si v těchto podmínkách troufneme? No otázek bylo zatím víc než odpovědí. Navíc se do zátoky na dopoledne přesunuly závody Youth PWA. Fofrem za nás situaci rozseknul fotograf a toho času už i spontánně jmenovaný trenér v jedné osobě Medvěd – mazejte fofrem na vodu, je to nejlepší!!! Petr si nakonec vzal 3,4 m² a já 3,7 m².

Měli jsme totiž obavu, aby nám to dost stoupalo. Tak to bylo to poslední, s čím jsme měli problém. Na břehu se to ještě tolik nezdálo, ale když jsme vlezli na vodu, foukalo tam ještě víc. No nakonec bychom klidně celý den ujezdili s ještě menšíma plachtama 3,15 m² a 3,4 m². Pro nás nejzásadnější z celého ježdění na Hanstholmu byly ale vlny.

Na otevřeném moři se stavěla slibovaná „údolí stínů“, jaká jsem takhle zblízka ještě nikdy neviděl! Při prvních seznámeních bych strachy mohl pozadím štípat min 5mm ocelový drát! Při jedné příležitosti jsem se dostal do takové pastičky, z které nebylo jinak ven, než se pokusit přejet právě se bourající vlnu.

Výsledek? Když si představíte, že vám na záda skočí plně naložený autobus, ideálně kloubový, který následně zapřáhne vaše hračky a opustí s nima vámi původně uvažovanou linku 118 směr technická odstávka… Cajky mi tahle fešanda sebrala z ruky asi tak za pikosekundu. Následný plavání zpět za věcma byla už jenom třešnička na dortu mého gymnastickoatletickýho výkonu. Plavec Ian Thorpe by mi moje tempo mohl jenom tiše závidět.

Oproti otevřenému moři se na začátku zátoky dělaly dokonalý 3–4m vlny, který se bouraly do hravě jezditelných 1,5–2m vlnek u břehu. Na těhle kráskách jsme si s Petrem zajezdili krásný tři hodiny. Kdyby to jenom trochu šlo, jezdili bychom určitě dýl. Už takhle nás pomalu museli z vody tahat podběrákem. A to nás čekala ještě dlouhá cesta domu.

Naštěstí jsme měli našeho zkušeného trenéra, který ještě doplnil své znalosti o výživového poradce. Ten nám vlil do těla novou krev v podobě místní rybářské jídelny, kde jsme si dali nejúžasnější mix rybích plodů a k tomu asi nejhnusnější ležák, jaký jsem kdy pil. Zkrátka, kombinace, kterou na cestu zpět chceš a s kterou jsme dojeli až do našich domovů. 

Farvel 

Musím se rád přiznat, že to, co jsem zažil v Hanstholmu, mi zůstane na velmi dlouho hluboko vryto do paměti. Díky kluci za skvělou partu! Už teď vyhlížím další předpověď, protože sem se musíme vrátit!!! A v létě klidně i s rodinkou. Zajímavostí a dalších atrakcí je tu celá řada! Takže na shledanou nebo farvel, jak říkají Dánové. 

text: Martin „Shaman“ Joza   

foto: Jan „Medvěd“ Schauer 

Sestava: Jan „ Medvěd“ Schauer (fotky), Petr „ Klobouk“ Ďarmek, Martin „ Shaman“ Joza