Během zimních měsíců, kdy na severní polokouli a v Atlantiku panuje zima utvářející výraznější tlakové níže, jsou četnější a silnější i bouře. Ty produkují do celé oblasti od Anglie až po Makaronézii nejen spoustu vln a větru z různých směrů, ale také jsou příčinou (alespoň v případě Kanárských ostrovů) rozhození standardního severovýchodního pasátového větru. To sice oproti létu snižuje počet dobrých větrných dní na notoricky známých spotech, jako jsou Sotavento (Fuerteventura), Pozo Izquierdo (Gran Canaria) El Cabezo (Tenerife), ale na druhou stranu nabízí lákavou možnost zajezdit si na místech jiných. 

Extra vítr

Přesně to nastalo dvakrát během ledna, kdy se oblastí Kanárů prohnal jihovýchodní vítr v kombinaci se severozápadním swellem. Dle fotek na sociálních médiích bylo evidentní, že wave windsurfaři velmi poctivě podrtili, jak na severu Fuerteventury, tak i na Gran Canarii. Zde na Tenerife při těchto podmínkách připadaly v úvahu dva spoty. Buď pohodové Las Americas, nebo divoká oblast Punta Blanca na západě ostrova. Síla větru je obdobná, ale vlny jsou na Puntě vždy větší. Jde o půl kilometru dlouhou zátoku, která nabízí tři perfektní surf spoty. Nejznámější z nich je levačka též nazývána „El Cucharon“ (česky naběračka, podle tvaru vlny). Právě tady se soustřeďují zkušení bodyboardisti a surfaři, kteří předvádějí jízdu v barelu.

Seznamovací sešn

Osobně jsem se s tímto místem seznamoval během loňského a letošního roku především na surfu. Popravdě řečeno, jít zde na windsurf by mě dřív ani nenapadlo. Začátkem ledna se na předpovědi objevil sice slabý, ale správný směr větru. Nebylo tedy na co čekat a vyrazili jsme. Po příjezdu na spot jsem byl stejně jako loni při své WS premiéře překvapen, že nikdo nikde nebyl, ani noha. Vybral jsem levou stranu zátoky, kde je vlna opravdu přísná, ale po wipeoutu vynese do přilehlé zátoky, a člověk tak většinou neskončí na skalách. Vše šlo celkem hladce a po dvou hodinách ježdění bez větší kolize jsem si mohl udělat první letošní křížek. 

Když to nečekáte

Neuplynuly ani tři týdny a jihovýchod se objevil znovu. Tentokrát ovšem tak slabý, že jsem tomu nevěnoval větší pozornost. Jelikož jsme ale ten den měli volno, rozhodli se s rodinkou vyrazit na surf právě na Puntu. Ještě než jsme sjeli z dálnice, tak bylo vidět rozbouřené moře s bílými čepicemi. V tu chvíli bylo jasno! První odbočka, otočka a 40 minut jízdy zpět domů pro větrné cajky. Moje drahá, náš malý syn ani pes z toho nebyli vůbec nadšeni, ale každý windsurfař jistě pochopí, že jinak to v danou chvíli prostě nešlo. Po dvou hodinách lehce adrenalinové jízdy v rozpáleném autě jsme konečně byli zpět na místě. Byť již zmíněná předpověď neukazovala téměř nic, tak v reálu bylo větru požehnaně cca 28 až 30 uzlů.

Ve zbrklosti jsem si nabalil jen dvě 4,7 místo jedné menší a výběr byl plachty byl tedy jasný. Ve výběru spotu bylo také jasno, tentokrát pravačka, kterou znám díky surfu, ze všech tří spotů nejlépe. Stejně jako při minulém ježdění nebylo nikde ani živáčka. Jen těsně před skokem ze skalky do vody (jiná cesta není) přiběhl starší pán s vytřeštěnýma očima, jestli vím, co dělám. Zrovna šel macatý set tříštící se o skálu a nervozita tedy byla na místě, ale před pánem jsem ji nedal znát a rychle tam skočil.

Není zde žádná pláž, kanál ani místo kam uhnout do strany, všude jen několikametrová skála a kameny buď vylézající přímo nebo velmi nízko pod hladinou. Bylo tedy třeba vybírat vždy poslední vlnu ze setu, případně vlny menší, aby se po kreši nebo po otočení dalo zase rychle vyjet, protože wipeout = konec session. Po pár jízdách jsem se dostal celkem do rytmu a adrenalinové ježdění si opravdu užíval. Bohužel ty větší vlny jsem většinou pouštěl, protože by z nich nebylo úniku. Kvůli velké plachtě jsem měl celou dobu hodně nabušeno a po hoďce a půl byl celkem unavený. Ale znáte to… Ještě jednu jízdu a ještě jednu…, až jsem přehlídl poslední vlnu ze setu a po obratu nestihl vyjet.

Sbíraní cajků

Mast high vlna mi spadla těsně před špičku a bylo doježděno. Výplach nebyl nijak divoký, ale cajky si to hned namířily ke skalám a zajely do takové polojeskyně. Sám jsem vyplaval o sto metrů dál do ježčí úžiny a pak jsme to šli lovit. Díky pohotové manželce bylo jen pár dírek v prkně a několik trhanců na plachtě, které ovšem dal místní kouzelník během pár dní opět do původního stavu.

Bonus na závěr

Již během ježdění jsem si všiml, že o půl kilometru výš na levačce se prohánějí Daniel Bruch a Julian Salmon. Měli tam i profi fotografa a dělali fotky do časáku a na reklamu. O dva dny později mi právě ten fotograf poslal několik fotek z pravačky, kde jsem jezdil a kam z dáli namířil svůj objektiv, aby zaznamenal pár momentek v tomto pekelném, ale krásném místě zároveň. Za foto patří díky tedy nejen Michaelu Mayerovi, ale také Baruš, která zvládla něco zachytit i se Sebíkem v druhé ruce, a jako vždy na mě dohlížela. Tak uvidíme, zda ještě letos foukne nějaká anomálie nebo opět za rok.