Surfmagazin

WIND&KITE OKULIARE MEATFLY ZADARMO K DVOJROČNÉMU PREDPLATNÉMU WINDSURFER/KITESURFER IBA ZA 29,90€!
Windsurf

Jak to tenkrát bylo a pocta Petru Salačovi

Pátrání v krabicích s fotkami z dávnověku česko-slovenského windsurfingu nás zavedlo do Teplic. Tento a následující díl věnujeme památce nedávno zesnulého Petra Salače, který svůj fotoarchiv doplnil o historii teplického a potažmo českého windsurfingu, o kterém už tehdy bylo jasné, že je to nejlepší sport na světě.
Laci Kobulsky

„Šimon je doslova nechranické dítě,“ hrdě prohlašuje Simona. V červnu 1990 jela syna porodit přímo z Nechranic, kde trávila čas u vody s Petrem, který zde právě vedl kurz windsurfingu. Na místě byla i její skoro šedesátiletá maminka-windsurfařka. „Šimon se narodil už v osmém měsíci a možná to bylo proto, že jsem s tím svým břichem mámě pomáhala tahat prkno do vody a z vody,“ domnívá se Simona, která s windsurfingem začala už v roce 1984 a od Petra jako dárek za syna dostala tehdy ceněné ráhno Weichhart k prknu, které pro ni na míru vyrobil.

„Petrův design byl přesně podle mého přání. Chtěla jsem mít jistotu, že na něm obejdu při réčku stěžeň, když bude foukat tak málo, že mě vodní start nevytáhne z vody,“ říká. Šimon k tomu dodává, že mámin plovák předběhl dobu o více než desetiletí. Oproti tehdy běžným modelům byl krátký a široký.    

Následuje první část z Petrovi obsáhlé zpověď o jeho lásce k windsurfingu, plážím a životu s lidmi, které na nich potkal.

                                  

Surfuju bez internetu, stačí mi vítr

Autor: Petr Salač

Teplice 20. července 2004, 28 roků od mého začátku

To, co píši, pokud to vůbec bude někdo číst, nejsou rady, ale příjemné a úsměvné vzpomínky na lidi a dění kolem vody u nás i jinde.

Můj začátek přišel až v roce 1975. Tehdy jsem ze Žďákovského mostu viděl, jak se po vodní hladině posouvají barevní motýli. Pak zblízka jsem poprvé uviděl oplachtěný zázrak, který ovládali muži různého věku, kteří vypadali velmi sebevědomě. Tam jsem tomu propadl.

Po návratu do Teplic mě kamarád Jirka Kvičala seznámil s Pavlem Kyselkou, nadšeným rogalistou, od kterého jsem koupil první „šlupky“, což byly laminátové polotovary paluby a dna prkna. Jirka, jako zručný řemeslník, pomohl se stavbou a výrobou nejrůznějších prvků, které byly pro surf nezbytné. Z Teplic je blízko do Děčína, kde se v Kovomatu daly koupit duralové roury na ráhno a stěžeň. Předchůdci, tedy úplně první surfy, měly ráhna a stěžně lepené ze dřeva. Byly to dokonalé umělecké výtvory. Tedy alespoň některé.

Dural objevili rogalisté a nám sloužil dokonale. Plachtu jsem ušil sám. Sice mě vyšly bány kolmé na stěžeň a ne na zadní lík, ale takovými detaily se tehdy nikdo netrápil. Celý výtvor mě přišel asi na 2000 tehdejších peněz a byl celý můj. To nebylo tak úplně běžné, protože další prkno, které jsem potkával na Modlanské nádrži, mělo majitele tři.

Zajímavé bylo i přibližování se k vodě. Hlavní byla samozřejmě auta. Ale k vidění byly i vozíky za kolem, staré dětské kočárky nebo „úschovny“ na břehu v zahrádkách hodných lidí. Také výtvory, které vznikaly, měly různou úroveň. Od dokonalých otisků plováků Ten Cate[1](kopyto prý někdo dokázal stáhnout z plováku, který se záhadně na jednu noc ztratil z autozahrádky západního Němce, který spokojeně trávil noc v jednom z pražských hotelů) až po protékající výtvor, kterému majitel hrdě říkal turbo.

Revíry

Na úplném začátku byla Modlanská nádrž a později modře průzračná Barbora v Oldřichově. Vše kousíček za Teplicemi. Dokonce se zde jely i závody. Kouzelná doba, kdy sem jezdilo několik málo surferů a rybářů. Navzájem jsme si nevadili. To sice zpočátku neplatilo úplně o Modlanské nádrži.

Barbora byla doménou pro delší prkna a vyhovovala i rodinám. Surfing prožíval boom a dnešními slovy, kdo měl prkno, byl „in“. Našel se i jedinec, který celou sezónu vozil na zahrádce auta surfové prkno, i když jsme ho nikdy surfovat neviděli.

Věděli jsme, že existují Nechranice a Mušov, ale na Barboře nám nic nechybělo. Maximálně jsme si odskočili na dovolenou na Lipno. První informaci o něčem jiném přinesl Karel Weigl. Vrátil se z rodinné rekreace v NDR a s humorem jemu vlastním nám hlásil: „Pánové, na Rujáně je Thiessow a tam se surfuje. Je tam takový vítr, že když jsem roztáhl ruce a padl k zemi, tak mě vítr zase postavil.“ Bylo to jasné, jedeme k Baltu.

Německo

Bylo to zvláštní, ale v poměrně hlídaném východním bloku se dalo surfovat na otevřeném moři právě v Thiessowě. Tehdy se Surf magazín bavil příběhem dvou východních Němců, kteří s nevalným windsurfingovým vybavením upláchli z NDR do Dánska. Moc surfovat neuměli a vodní start se údajně naučili cestou.

V Thiessowě na břehu bylo skoro tolik Čechů jako Němců. Za Čechy nechraničtí borci jako Martin Sladký starší, Ing. Zdeněk Grác, Josef Štěpán, bráchové Petr a Pinďa Cemprovi i s tátou,  Štěpánek, Petr Břinčil, Ladislav Klokočka, Pavel Budka, možná Zdeněk Marýzko starší, Albert Žeglitz a samozřejmě další. Režim nás však hlídal dokonale. Asi tři kilometry od břehu byly vidět dělové čluny, a pokud se k nim někdo z nás výrazněji přiblížil, mocně zabafaly z komínů a upozornily nás na realitu.

Vaše komentáre

NOVÝ ČASOPIS

WINDSURFER & KITESURFER Objednať
Predplatné časopisu Biker

Surfmagazin na facebooku