SUP a snové Norsko
Lucia VojtiskovaZemě, která vás probudí a osvěží
Norsko je pro pádlování zemí zaslíbenou. Krásné hory a množství řek, které napájí četné srážky, z něj dělá letní destinaci číslo jedna mnohých pádlerů. Mně osobně dlouho unikalo.
Jednak jsem si nebyl jist svými schopnostmi krotit tamní řeky, odrazovala mne i dálka, kterou je potřeba urazit, aby se člověk ocitl ve Skandinávii, a také je to na sever, tedy velká pravděpodobnost chladnějšího počasí. Vedra v Evropě byla ale poslední dobou taková, že jsem se rozhodl konečně vyrazit.

Ze všech těch tropických dní jsem byl tak zmatený, že jsem si pořádnou bundu do auta hodil až na poslední chvíli na popud Kikiny a pod sucháč si nevzal ani tedyho, rozuměj teplou kombinézu od Hika, neb svého medvídka na spaní s sebou vozím samozřejmě pořád.
Hamburger v Hamburgu
Cestu jsme naplánovali s Kikinou z Prahy přes Německo a Dánsko nejdříve na řeku Dagali a pak dále na severozápad do Vossu a přes Sjou zpátky. Vyráželi jsme časně z rána z Tróji, dali si turistický průjezd Berlínem, kde mě hlavně zajímala linie rozdělení západní/východní části města, a u Hamburku už jsme byli tak KO, že jsem se museli zajít zchladit do řeky.

Plán byl spojit to také s pump foilem, ale zrovna zde probíhaly kanoistické závody, a řeka tak byla plná pádlujících bez foilu, ale krásně čistá a teplá s příjemnými travnatými plážemi. Také v Hamburku, jsme dali krátkou zastávku a stylově ochutnali HAMburger z místního stánku a projeli si na kolech historickou část města, včetně přístavu s českým výsostným územím.

Nemohl jsem se ubránit pocitu, že už jsem tady jednou byl, ale pak jsem si uvědomil, že většina hanzovních měst, tedy včetně Hamburku, jsou si architekturou dost podobné. Naopak budova slavné labské filharmonie je jedinečné dílo, které stojí za zhlédnutí.
Směr sever
Cestu dál na sever jsme znali, a zbývalo tak jen vyřešit zastávku na přespání. Ne náhodou se nám do cesty postavilo rybářské městečko Vejle, jehož mohutný Fjord překlenuje dálniční most, od kterého jsme spali na dohled. Ráno už jsme se probouzeli do výrazně chladnějšího počasí.
Bylo moc pozdě na to navštívit mé dánské partnery, pro které děláme stoly, a tak jsme dali opět lehkou autoturistiku kolem bytových domů ve tvaru vlny a vyrazili opět severním směrem. Slabé dvě hodinky jízdy a byli jsme na vyhlášeném spotu Cold Hawaii v Klitmolleru. Vítr byl naštěstí pro nás jen slabý, ale vlny chodily právě tak rozumné, abychom se mohli pokusit o první DW foil dobrodružství.

Je to neskutečné, jak malá vlnka stačí pro to, aby se foil dostal do levitace. Po chvíli už se nám dařilo vcelku obstojně jezdit, a občas i navázat z jedné vlny na druhou. Strávili jsme zde celý den a večer chytili trajekt do Larviku, kde jsme si vybrali zase nějaké spaní u řeky, což v Norsku opravdu není složitý úkol. Čistá toaleta a pitná voda na místě byl již jen milý bonus.
Po cestě na Dagali jsme si dali oběd u malého, říčního stupně, kde byl absolutní klid a pohoda, k tomu sluníčko a teplota kolem 20 °C. Připadali jsme si jako v ráji. Na Dagali jsme dojeli později odpoledne a rovnou se domluvili s mlaďochy z raftovky, že se k nim přidáme na večerní run.
„Naše nezávislé topení v autě se rozhodlo stávkovat, a tak jsem na vyhřívání auta zbyl jen já, což s ustupující horečkou stačilo sotva na 15 °C nad nulou.“
Tímto ještě jednou děkuji Pepovi Benešovi, že se o nás tak hezky postaral. Dagali měla asi 55 kubíků a bylo to na rozježdění možná až moc! Nastupovali jsme pod Five holes, ale po cestě už nebylo moc peřejí, které by nás donutily k obnášce po břehu.

Osobně si nejvíce cením projetí Konráda a Koktejlu. Na focení jsme ten den moc nedbali a u Konráda je mi to zpětně dost líto, protože druhý den voda trochu klesla a pro paddleboard už tam bohužel nebyla vhodná lajna, ale co, žijeme pro zážitky, a ne pro fotky na FB, i když jsem si jednu udělal druhý den alespoň pod ním.
Úterý jsme strávili příjemným splutím, kdy jsme si mnoho sekcí dali i několikrát, hodně fotili, hodně se slunili a užívali si tu krásnou vodu. Večer jsme odmítli pozvánku na pravou raft party, zvedli kotvy a vydali se směr Voss.
Spaní za jízdy
Zcela náhodou jsme se rozhodli přespat právě u ikonického 165 m vysokého vodopádu Voringføssen. Po ránu, s relativně rozumným množstvím turistů, jsme si tak prohlédli i tuto památku, abychom odpoledne už prohlíželi peřeje Raundalselvi.
Bohužel měla spíše nižší vodu, ale v okolí to tak bylo se všemi řekami. Věnovali jsme se tak i vodácké turistice a byli si prohlédnout mnoho ikonických řek a peřejí v okolí, včetně Money dropu. Podvečer jsme si tedy dali Play run a díky Kikině bike shuttlování nemuseli řešit zdlouhavé stopování. Já jsem se necítil 100% ve své kůži, proto jsem raději nechal cyklistickou vložku na ní. Bohužel ani večer mi nebylo lépe, a tak jsem následující dva dny strávil v posteli většinou spící a s horečkami.

Protože se v posteli dá spát i za jízdy, tak Kikina mezitím pokračovala ve vodácké autoturistice a já se radoval z krásné přírody kolem, i třeba ze zástupu krav, které mi defilovaly před autem jako na módní přehlídce. V pátek už jsem se vykopal na menší výšlap a v sobotu už jsme si užívali pádlování s Kevem, který přes léto dělá ve Vossu paddleboardové výlety a rád by příští rok zapojil paddleboardy i do programu Extremesportveko festivalu.
Dali jsme si společně Raundalselvu a Strandalselvu a večer už se zase vydali dále na cestu. Cílem byl ledovec Jostedalen, ze kterého vytéká mohutná řeka a dá se dojít až k jeho čelu. Pokud si zaplatíte průvodce, tak vás vezmou i na putování po ledovci, ale nás lákalo spíše pádlování než chození.
Hlavně tedy Kikinu, která se neohroženě vydala i na řeku Jostedøla, která na mě byla moc ledová (ano, vytékala přímo z toho ledovce), a také jsem se přeci jen stále ještě zotavoval z nemoci. Ke všemu ani počasí už nebylo nejlepší, a na řadu tak přišly prakticky všechny mikiny a bundy, které jsme s sebou měli, a to také proto, že naše nezávislé topení v autě se rozhodlo nezávisle na našich přáních stávkovat a na vyhřívání auta už jsem tak zbyl jen já, což s ustupující horečkou stačilo sotva na 15 °C nad nulou.

Cestu na Sjou jsme se rozhodli si užít, a tak jsme vyrazili přímo přes nejvyšší pohoří Norska s majestátní horou Galdhøpiggen, která se před námi ale stydlivě schovávala v mracích. Letošní léto jsem se rozhodl nepřezouvat na letní gumy s tím, že ty zimní alespoň dojedu, a v Norsku jsem zjistil, jak to bylo strategické rozhodnutí.
Na silnicích sice sníh nebyl, ale všude okolo ho leželo několik desítek centimetrů a teploty pod nulou také nevěstily nic dobrého, a zimní obutí mi tak dodávalo alespoň trochu toho ledového klidu.
Česká delegace
V pozdním večeru jsme v pořádku dorazili do kajakářského kempu přímo u slalomky na Sjoi. Tady nás přivítalo nespočet českých přátel a vodácká atmosféra, tohoto kouzelného místa. Hned u vjezdu jsme potkali Vojtu, na kterého máme štěstí, a potkáváme se vždycky tak náhodou u nějaké krásné řeky v zahraničí, těšili jsme se, že i Vojtova přítomnost značí, že Sjoa bude třešinkou našeho výletu, teď už tedy trochu upršeného.
Hned druhý den se nás ujal Míra Kodada a vytáhl nás na úsek z Heidalu. Auto nám přislíbil nechat nad posledním kaňonem, tak abychom se vyhnuli dvojici nenasytných válců, kterými poslední úsek nad slalomkou začíná.

Začátek jel spolu s námi i se svým synem Matym, před kterým nezbývá než smeknout, jak se s peřejemi a vlnami často výrazně vyššími, než je on sám, popral, to že k tomu byla neskutečná průtrž mračen a mlaďochovi to bylo úplně jedno, už je jen další plus a dobrá vidina toho, že vodáctví má budoucnost!
Míra nám celý úsek i celkem dobře popsal, když vystupoval na silničním mostě, ale já jsem asi zrovna nějak nedával pozor. No, zkrátka užívali jsme si pádlování, a najednou jsem v levotočivé zatáčce viděl něco, co jsme rozhodně neměli šanci projet. Divoce jsem gestikuloval na Kikinu a snažil se dostat k vnitřní straně. První válec jsem minul tak tak a nad tím druhým se mi povedlo přistát u levého břehu.
Hned jsem si začal chystat házečku, ale naštěstí byla zbytečná, a i Kristýně se povedlo první válec minout a nad tím druhým přistát. Sjoa měla přibližně 50 kubíků a válce vypadaly opravdu nenasytně, projetí toho druhého jsme tak zvažovali jen chvilku, a pak se rozhodli jej přenést.

Protože jsem ještě neměl tušení, že to by mělo být naše výstupní místo, tak jsem jen prohodil něco v tom smyslu, že má o nás Míra možná až moc dobré mínění a že jestli věří, že bychom tohle projeli, tak bude potřeba ho někdy zase vzít pádlovat ve stoje. Kikina jela napřed, v kaňonu voda krásně vařila a házela s paddleboardy ze strany na stranu.
V dálce jsem viděl další mohutné peřeje a Kikinu, jak na ně zuřivě ukazuje. Ještě mi hlavou blesklo: „Jo, má ta holka šikovná pravdu, na ty bychom se asi fakt měli jít nejdřív podívat, než to jet naslepo.“ O pár vteřin později už jsem spatřil i saunový domek na pravém břehu a věděl, že jsme omylem dojeli až do kempu. Naštěstí živí a zdraví. Plzeňáci nás hodili zpátky k autu a my rovnou pokračovali do kavárny do Heidalu na vafli za odměnu.
No, a tak se to opakovalo s deštěm a přestávkami mezi deštěm až do konce týdne.
Kulturní vložka
Jako kulturní vložku jsme si na doporučení Edy zajeli na peřej Lagen. Doporučení znělo: „Vyrazte na Lagen, teď nepouští elektrárna tolik vody, tak by se vám to mohlo líbit, a pak tam můžete vyrazit ještě jednou, až tam budou pouštět vodu, smysl má jen Vinstra.“
Vinstra rapid je asi 200 metrů dlouhá peřej na jinak relativně klidné řece Gudbrandsdalslågen (doufám, že tento článek budete někdo číst nahlas svým dětem na dobrou noc :-D)
Několik set metrů široká řeka padá v zúžení o několik, snad i desítek, metrů a je zakončena dlouhým wave trainem, který vypadal z břehu skutečně lákavě. Už méně lákavý byl válec, který měl odhadem tak tři metry, a jedinou jeho devizou bylo, že vypadal, že pouští. Po obou stranách řeky byly několik set metrů dlouhé vracáky, no, o zábavu na pár hodin bylo postaráno!
Já jsem se pokusil o sjezd od shora dolů. Už když jsem stoupal po břehu kolem peřejí, tak se mi to nezdálo, ale Kikina byla s foťákem nachystaná, a tak nezbývalo, než se vydat dolů po proudu. Ty válce, které ze břehu vypadaly ve srovnání s tím monstrem jako neškodné vlnky, byly ve skutečnosti taky tak metr velké potvory s docela slušnou silou a schopností zadržet board na dobu delší než krátkou.
Bil jsem se jako Nor, ale bylo to málo platné, a tak jsem část proplaval, elegantně se vyhnul velkému válci, a pak zase plaval. Plavání to bylo tak zábavné, že jsme pokusy o to překonat proud z jedné strany na druhu a trefit co nejlépe vrchol vln strávili pár krásných hodin.
Večer jsme se pak od Edy dozvěděli, že ten den elektrárna výjimečně pouštěla vodu mimo plán, a tak jsem mohl zapomenout na moji obavu, jak to tam asi musí vypadat, když skutečně teče. Sjou jsme jeli ještě několikrát a asi nejhezčí byl úsek Aseng Juvet za 80 kubánců, kde jsme tedy opět trochu plavali, ale mezitím dost pádlovali, a to se počítá.
Konec dovolené se neúprosně blížil a cena za trajekt s Larviku byla násobně vyšší než při našem příjezdu, a proto jsme zvolili odjet z Norska přes Kristiansand.
Z Norska jsme si vezli mnoho zážitků, ale ještě nějaké tužby zbývalo naplnit. Jednou z nich bylo vidět losa, a stejně jako ve Skotsku se s námi loučil majestátní jelen, tak ani místní vysoká se nenechala zahanbit a kousek od cesty se nám přišla ukázat statná losice s malými losíčaty (stále doufám v to čtení nahlas dětem na dobrou noc).
Norsko nám tak na závěr ukázalo svoji lepší tvář. Po cestě dokonce přestalo asi po deseti dnech pršet, a když jsme usínali na pláži v Dánsku, bylo dokonce tak teplo, že se i naše nezávislé topení najednou samo probudilo a rozhodlo se ještě trochu toho tepla přidat.

Bohužel vlny již nebyly, a proto jsme turistickým tempem přes dánské pobřeží, Vejle, Flensburg a Spreewald dorazili v neděli do Prahy tak nečekaně brzo, že jsme vyrazili ještě na kanál. Norsko, je Norsko, ale doma na kanále v kraťasech to také není špatné.
Text a foto: Honza Rott
Vaše komentáre