Moravský kitesurfař a cestovatel Pavel Trčala vás pravidelně inspiruje k nevšedním kajťáckým zážitkům. Při hledání větru a vln procestoval více než sto zemí světa a úspěšně vystoupal i na Mount Everest, na jehož svazích dokonce snowkitoval.

V minulém čísle nás Pavel vzal na Rhodos, který popisoval jako ideální destinaci na přelom září a října. Kam ale vyrazit, když už je i v Řecku na neopren? Do jihovýchodní Asie! 

Proč Indočína  

V podzimním vydání tohoto časopisu vám tradičně přináším reporty z mých velkých listopadových cest. Nyní se vrátíme pár let zpátky, kdy mi život umožňoval vyexpedovat se pravidelně na celý listopad pryč z typického středoevropského zamračeného a deštivého počasí. A navíc s přítelkyní, se kterou jsem chtěl založit rodinu. Ano, Johanka tehdy konečně řekla ano.

Nebylo to sice ano na žádost o ruku. Pozorný čtenář podotkne, že ta otázka padla naposledy u Viktoriiných vodopádů v loňském podzimním vydání. Ale bylo to ano na založení rodiny. Podmínkou však bylo, že k tomu musí dojít na exotickém místě. Jeden její pacient jí řekl, že v Laosu u řeky Mekong jsou prý romantické domečky na stromech. A tak Johanka navrhla, rozuměj, zavelela, že by se to mělo stát právě tam. 

Minulý rok jsem vám popisoval naši africkou odyseu, která byla také napůl poznávací a napůl surf tripem. Toto byl náš druhý velký výlet, a i když v Laosu zrovna moře ani oceán nenajdete, tak hned vedle je Vietnam, kde jsem doufal, že najdu dobré ježdění. A našel jsem kitesurfovou nirvánu! Ale nepředbíhejme.

Nejdřív se tam musíme dostat. Koupili jsme si letenku za dobrou cenu přes Čínu s tím, že bychom přiletěli do Hanoje, sehnali motorku, projeli Vietnam a Laos od severu na jih a odletěli ze Saigonu. Let s China Eastern nám dokonce umožňoval stopover v Kantonu, odkud jsme si plánovali krátkou návštěvu Hong Kongu. Ptali jsme se prodejce letenek, jestli nepotřebujeme do Číny víza.

Ujišťovali nás, že na krátkou zastávku do 72 hodin nejsou nutná. Tyto informace jsme našli i na diplomatických a cestovatelských webech. Avšak! Ve Vídni nás nepustili do letadla! Totiž, není Čína jako Čína! Letadlo mělo sice oficiální stopover v Kantonu, ale ještě doplňování paliva v Urumči. A tam bez víza nesmíte ani na deset minut!  

Co teď? Byl víkend a na víza do Číny bychom mohli čekat týdny. Nekonečné telefonáty s prodejcem letenek ani s aerolinkou nepomohly. Peníze nám nevrátili. Odložit cestu nebylo možné. Vzhledem k mé práci v lyžařském oboru nemůžu odjet na měsíc během zimní sezony a Johanka také už měla pacienty vykřížkované na celý listopad. Oběhl jsem tedy celé letiště a hledal kohokoli, kdo by nás vzal do letadla podobným směrem. Ještě ten večer byl za rozumnou cenu odlet přes Indii do Bangkoku.

Už jsme měli odbavená zavazadla a čekali na boarding. Po hodinách čekání nám oznámili poruchu na letadle. Jen ti, kteří se nenechali odbýt, dostali hotel. Druhý den se situace opakovala přes kopírák, takže další den romantiky v listopadové šedi s jemným deštěm!

Odletěli jsme nakonec až třetí den. Ale na celou zdlouhavou cestu jsme zapomněli, když jsme v Bangkoku na hotelu roztáhli záclony a viděli modrou oblohu. Hned vedle hotelu měli na ulici naprosto exkluzivní Pho. Nechtěli jsme však sedět v kolonách v Bangkoku, ale procestovat co nejvíce jihovýchodní Asii, plnit úkoly plánovaného rodičovství, a pokud možno i surfovat a kajtovat. 

Indočína  

Termínem Indočína se označuje region v jihovýchodní Asii na poloostrově Zadní Indie. Přesné vymezení není ustáleno, obvykle se však tímto názvem označují země na asijském kontinentě východně od Indie a jižně od Číny. Tento název pochází z dob francouzské nadvlády na tomto území.

Za Indočínu se převážně považují bývalé francouzské kolonie Kambodža, Laos a Vietnam. V širším smyslu se jedná i o další blízké země, tedy Thajsko a část Malajsie, ležící na Malajském poloostrově, a také Myanmar. Sjednocujícím aspektem celého regionu je náboženství, kterým je buddhismus. 

Večerní surfování 

Náš plán projet Vietnam ze severu na jih jsme museli překopat. Nemohli jsme tedy jet z místa A do místa B a museli vymyslet okruh. V Thajsku si sice můžete půjčit auto, nebo i motorku, ale nesmíte přejet hranice. Navíc se tu jezdí vlevo. Ve Vietnamu se jezdí vpravo a nemůžete si tu půjčit auto bez řidiče. Takže revidovaný plán byl dojet přes Laos nějak do Vietnamu a až tam sehnat motorku.

Transport kolem Bangkoku je dost pomalý. Nejprve jsme zkoušeli busy, ale během chvíle jsme přesedlali na stop, což bylo mnohem rychlejší. Stalo se již tradicí na mých listopadových cestách, že první zastávkou je nějaký vlek na vodní lyžování a wakeboarding. Již mnohokrát v životě jsem byl na večerním lyžování, ale ještě nikdy jsem nezkusil večerní surfování, tedy přesněji řečeno jízdu na vleku pro vodní lyžování a wakeboarding za umělého osvětlení.

Super zážitek a rozhodně doporučuju!  

Thajské korbičky 

Stopování v Thajsku je velmi specifické. Lidé se tu totiž obecně velmi rádi potkávají s cizinci. Prý je to proto, že Thajsko nikdy nebylo kolonizované a nemají tu negativní zkušenost s bílým mužem. Thajská pohostinnost je opravdu neopakovatelná a u stopování často dochází až k paradoxní situaci, kdy je vám prostě blbé, že si s vámi lidi tolik zajedou.

Zatímco jinde na světě mě nesčetněkrát prostě vysadili na nějakém dálničním přivaděči, kde bylo stopování opravdu hardcore, tady nás téměř vždy odvezli na nějaké dobré místo, a často si s námi zajeli i desítky kilometrů. Jezdí zde překvapivě hodně pickupů, což je super, zejména když cestujete se surfovým prknem.

Johanka si tento druh transportu okamžitě oblíbila a přejmenovala tato vozidla na korbičky. Na semaforu se stačí zeptat, hodit věci na korbu a jedete.  

Nočním vlakem  

Cestu přes Thajsko jsme si zpestřili pouze návštěvou vodopádů Nang Rong v národním parku Khao Yai. V noci jsme se chtěli posunout vlakem, ale jaksi jsme nevěděli, že když nenastupujete ve startovací stanici, tak není moc šance, že seženete místo v lůžkovém vagoně.

Jeli jsme tedy vsedě a popravdě jsme se moc nevyspali. Ráno však stopování opět nezklamalo. Lidé byli opravdu milí o ochotně nás posouvali až k hranicím Laosu. 

Surfování na Mekongu 

Zatímco v Thajsku bylo stopování až neuvěřitelně jednoduché, v Laosu to taková pohádka nebyla. Země je hospodářsky úplně jinde a téměř nikdo tu nemá vlastní auto. Výjimkou je hrstka bohatých nebo pracovníci různých mezinárodních organizací.

Čekání na odvoz tedy může být zdlouhavé. Nakonec se nám podařilo dostat do oblasti Čtyř tisíc ostrovů, kde jsme našli i ty kýžené domečky na stromě. A Johanka zrovna měla plodné dny. Je záhadou, jak to ty holky umějí načasovat. Pozorný čtenář si pamatuje, že jsem v Jeruzalémě vložil prosbu mezi kameny Zdi nářků.  

A vytáhnul jsem z obalu i mé prkno, i když je Laos vnitrozemský stát. Po řece totiž pluje mnoho lodí vydlabaných z kmenů. Jsou poháněny velmi zajímavými malými motory s dlouhými hřídelemi připomínajícími křovinořez s lodním šroubem. Domluvil jsem se s jedním mladíkem, a mé nejlepšejší slovenské prkno má tedy zářez i z této neočekávané surf destinace. 

Hledáme sladkovodní delfíny 

V řece Mekong žijí sladkovodní delfíni! A my jsme se vydali je najít. Nejprve jsme jeli na kajaku, pak jsme přešli ostrov a viděli menší vodopády. Následně jsme sedli na dřevěnou motorovou loď a dojeli až k místu, kde žijí všeho všudy tři delfíni.

A viděli jsme je! Na závěr jsme navštívili největší vodopády v jihovýchodní Asii. Z této turistické oblasti jsme se museli vrátit stejnou trasou do města Pakse, ale pak jsme odbočili do hor. Už jsme si mysleli, že před setměním nikoho nechytneme, ale hodný pán nás vzal až k hranici s Vietnamem.

Vezl tam plné auto rohlíků. Úplně stejných rohlíků, jaké znáte doma. Možná se tyto rohlíky naučili dělat za dob československé socialistické družby. 

Prodloužený víkend na hranicích 

Na hranicích mezi Laosem a Vietnamem jsme strávili ne až tak úplně plánovaný prodloužený víkend. Proč? Čekali jsme na víza! Původně jsme totiž chtěli do Vietnamu přiletět.

V takovém případě dostanete víza na letišti. Když však chcete přijet přes pozemní hranici, musíte mít elektronická víza. A ta mohou být hotová za pár hodin, nebo taky za tři dny! 

Konečně Vietnam  

Jak jsem zmínil, ve Vietnamu si nesmíte půjčit auto bez řidiče a nesmíte ani do země přijet na motorce například z Thajska. Vzhledem k tomu, že je Vietnam velmi dlouhá země, tak nějaký okruh moc nedává smysl. Logicky tedy asi pojedete z jednoho konce země na druhý. V tom případě je nejlepší variantou koupě motorky. Naštěstí se ojeté kusy dají sehnat za velmi rozumné ceny.

Zatímco na Filipínách jsem měl štěstí a sehnal jsem prakticky novou motorku, ve Vietnamu to nebylo tak jednoduché. Ve velkém městě Hue jsem strávil půl dne hledáním opravdové motorky a našel jsem všehovšudy jednu. Navíc echt vybydlenou.

Opravdové motorky totiž ve Vietnamu téměř nevidíte. Všichni mají skútry. Klasická motorka s rámem by byla lepší, protože je stabilnější a můžete na ni prkno připevnit z boku. Mohli jsme se seknout na dalších pár dní hledáním motorky, nebo vzít to, co bylo k dispozici. A tak jsem koupil skútr.  

Když jsem projížděl na motorce Filipíny, tak jsem jel sám a měl jsem prkno po straně. A taky jsem měl silnější a stabilnější mašinu. Nyní jsme měli slabší skútr, a navíc jsme jeli dva. A k tomu bylo ještě těžiště dost vysoko, protože prkno bylo na výšku. Hned první den jsme si ustlali.

Naštěstí do měkkého na písku! Díkybohu to byl první a poslední crash a zbytek cesty byl bez havárií. A to i přes cestování často v opravdu psycho provozu. 

Surfování po tajfunu 

Surfování po tajfunu bylo, jako byste přišli do kina, ale v promítačce už běžely jen titulky. Věděli jste, že obsazení bylo skvělé a říkali jste si, kéž byste stihli i film samotný. Bohužel, největší vlny jsme propásli při čekání na víza v Laosu.

Kdoví, třeba to tak ale mělo být. Možná jsme holt měli být v bezpečí ve vnitrozemí, když na pobřeží dul vítr sto kilometrů v hodině a byly velké vlny a záplavy. Mimochodem, surfování se ve Vietnamu teprve rozjíždí a místní surfaři jsou rádi, že vlny zatím nejsou plné jako jinde. Asi bych vás měl vyzvat, abyste jim to nekazili a nejezdili surfovat do Vietnamu.

Ale málokde najdete kombinaci skvělých vln, teplé vody, nekonečného pobřeží a relativně levných životních nákladů jako ve Vietnamu!  

Srp a kladivo 

Srp a kladivo jsou klasickými socialistickými symboly, které jste v Československu mohli vidět na každém kroku. A ve Vietnamu tyto symboly vidíte všude i nyní. Dnes by chtěl každý rychle vydělat na realitách nebo vymyslet nějakou aplikaci a zbohatnout.

Tenhle článek určitě nemá být socialistickou propagandou, ale musíme si uvědomit, že to, co nás fakticky živí, jsou srp a kladivo a měli bychom být vděční všem, kteří pracují rukama. Vietnam je jednou z nejrychleji se rozvíjejících ekonomik světa.

Zemi vládne komunistická strana, ale na ulici řádí krutý kapitalismus. Někdy si však uvědomíte, že jste v socialistické zemi. Například když si chcete vyměnit peníze. Tento proces vám v bance zabere více než půl hodiny. Vyplnit, podepsat, ofotit. A vše dvakrát zkontrolovat. 

Vietnamská havaj 

Vietnamské pobřeží nabízí opravdu nádherné scenerie. Očekával jsem hlavně nekonečné široké písčité pláže, ale najdete tu mnohem více. Překvapivě jsou tu i skalnaté útesy a malé plážičky jako někde v Chorvatsku nebo Řecku. Pobřeží tu má obrovský turistický potenciál, i když to místní možná ještě nechápou.

Našli jsme například opravdu skvostnou pláž, ke které byl přístup z obou stran pouze přes hory. Voda byla tyrkysová, písek zlatavý a v pozadí zelené kopce. Prostě havaj, i když v tomto případě s malým há. Jenže! Na pláži hromady odpadků. Je to velká škoda. Obyvatelé Vietnamu si možná ještě ne až tak uvědomují, jak nádherné mají pobřeží.

Často si to ale uvědomují velcí developeři, kteří pobřeží postupně zastavují hotelovými komplexy. První session na vodě jsem dal právě v jednom takovém rozestavěném areálu. Hotely ještě chyběly, ale už v něm byly cesty, a tak se dalo přijet až k vodě.  

Cestou na jih jsme ukrajovali kilometry po krásném členitém pobřeží. Velké pláže se střídaly s menšími a všude byly poloostrovy, ostrovy a různé šíje vybíhající do moře. Jenom si vybrat, kde odstartovat kajt. Obrovská pláž Hòa An by v Evropě byla top kite destinací. V luxusních podmínkách každodenního ježdění jsem si ji však nevybral a pokračoval kousek dál k pláži Hòa Loi.

Nechtěl jsem totiž on shore vítr. Pláž Hoa Loi trochu dále na jih totiž slibovala side shore podmínky. Nakonec byl vítr dost poryvový, protože šel přes kopce, ale i tak je ježdění s větrem z boku prostě bezkonkurenční.

Mimochodem, takové spoty bychom nikdy neobjevili autem, protože bylo potřeba projet úzkými uličkami mezi domy, a pak často prakticky kozími stezkami po zarostlých dunách. Neobvyklým zážitkem byla jízda po dřevěném mostě, který si místní lidé postavili svépomocí.

Tento most zkracuje trasu o deset kilometrů a vede do velmi hustě osídlené vesnice Cua Hang. Přejet ho samozřejmě bylo možné pouze na motorce. Domy jsou tam tak natěsno vedle sebe, že se sotva vymotáte na motorce, natož, abyste nahodili kajt.  

Ubytování na spotu 

Ve vesnici An Hái jsme ubytování hledali dlouho. Byl velmi silný vítr, nešlo světlo, nejel internet a všichni byli schovaní. Nakonec nás ubytovala jedna babička přímo u pláže. Hned ráno byl vítr silný. Bohužel šel přímo na pláž. I tak to byla dobrá dopolední session.

Pokračovali jsme malebnou krajinou a večer jsme si dali skvělou večeři v závětrné zátoce. Vietnamské pobřeží je bičováno větry ze severovýchodu, ale některé zátoky jsou chráněny vysokými kopci. A právě tam jsou velké rybí farmy, kde najdete i skvělé restaurace.  

Nejvýchodnější vietnamský downwind 

Hon Ngang je dlouhá písečná kosa, na jejímž konci najdete nejvýchodnější místo Vietnamu, mys Mui Doi. V budoucnu se tady budou stavět velké resorty, ale zatím je toto místo téměř bez lidí. Když jsme dorazili na pláž, bylo mi jasné, že tady musím dát downwind. Johanka tedy kousek řídila motorku a já jsem pokračoval na kitesurfu až do zátoky Hon Ghenh. Vítr byl silný a vlny velké.

K tomu sluníčko a celkově skvělý zážitek. Na závětrné straně jsme našli klidnou vodu na koupání. To je obrovská výhoda těchto poloostrovů. Na jedné straně máte top surfování a kitesurfování na rozbouřeném oceánu.

A jen pár set metrů či pár kilometrů daleko najdete skvělé plavání nebo opalování na plážích s hladkou vodou jako u rybníka. 

Mrakodrapy na pláži 

Nha Trang je velké město a zároveň letovisko středního vietnamského pobřeží. Původně jsem chtěl vystoupat proti větru směrem k zajímavému ostrůvku s vlnami. Vítr byl ale slabý, a tak jsem dal downwind kolem pláže až na konec města.

Potkali jsme tu hodně ruskojazyčných turistů. Létají tu totiž přímé lety ze Sibiře. Perlou je také resort Vinpearl, do kterého vede dokonce lanovka přes moře. 

Vietnamská kite nirvána 

Den nezačal nijak skvěle. Na hotelu mi přes noc zmizela z motorky helma. Foukalo jen málo a začínalo pršet. Navíc na pláži, kde jsem chtěl kajtovat, byl zákaz pouštění draků, a asi tedy i kajtování. Pravděpodobně kvůli blízkosti letiště. Pokračovali jsme tedy na jih.

K večeru jsme našli úžasný reef. Bylo velmi těžké se k němu dostat a pláž nebyla zrovna tuzexová. Všude byly odpadky, a navíc byl zrovna odliv, a tak tam nebylo moc vody. Když se voda začala vracet, tak vytvořila naprostý ráj s hladkou vlnou a větrem z boku. Pro tuto session to celé putování po Vietnamu stálo za to. 

Scénická trasa po pobřeží 

Zůstali jsme přes noc v městečku Son Hai, abychom si ráno vychutnali opravdu dechberoucí trasu po pobřeží. A našli jsme i romantickou pláž pod skalami, i když zpět k hlavní cestě jsme téměř museli skútr tlačit. Večer ještě klapla sunset session na vodě s krásným výhledem na hory, takže opět luxusní vietnamský den. 

Vietnamská sahara 

Cestou k nejznámější vietnamské kite destinaci Mui Ne jsme se zastavili u velkých písečných dun Bau Trang. V oblasti je dun více a rozhodně doporučujeme ty mimo hlavní turistickou lokaci. Foukalo naprosto skvěle, a tak jsem si dopřál dvě sessions na vodě.

Nejprve jsem objel ostrov u městečka Hoa Thang, a poté jsem si dal naprosto luxusní downwind v Mui Ne. Na vodě bylo sice více lidí, ale když jedete po větru, tak si svou vlnu vždy najdete. Mnoho kitařů jede do Vietnamu a stráví celou dovolenou pouze v Mui Ne.

Ano, je to super místo, ale jsem moc rád, že jsem měl možnost vyzkoušet tolik spotů tak rozmanitého vietnamského pobřeží. 

POSTEL, JÍDLO, PITÍ

Tato oblast je rájem pro můj styl cestování. Ubytování ani jídlo tu prakticky nemusíte hledat. Když se setměním dorazíte do nějaké vesnice nebo městečka, tak tam na první, druhé, či třetí zeptání najdete ubytování. Kromě první noci u letiště v Bangkoku jsme žádné ubytování nehledali dopředu.

Ceny byly vždy příznivé a často se jednalo o velmi pěkné hotely. Thajsko je samozřejmě dražší, ale Vietnam byl velmi dostupný. Kambodža byla překvapivě drahá, ale to je způsobeno tím obrovským boomem.  

Jídlo koupíte na každém rohu a je zdravé, čerstvé a chutné. Skvělým zážitkem je samozřejmě i pití, a tím myslím nealkoholické nápoje. Možná nejoblíbenějším drinkem, každého, kdo cestoval v tropech, je kokosové mléko. Ve Vietnamu ale budete ujíždět také na šťávě vymačkané z cukrové třtiny. To je nápoj, který si můžete dát čerstvý u každé cesty a budete na něm závislí.

A to za zlomek ceny, kterou byste zaplatili za jakýkoli čerstvý nápoj kdekoli v Evropě. Z pohledu ubytování a stravování a možnosti přežít zimu bez drahého vytápění je vlastně nepochopitelné, proč by kdokoli ze střední Evropy chtěl trávit zimu jinde než v jihovýchodní Asii. Pokud teda zrovna nepracuje v lyžařském byznysu. 

Jízda po pláži 

S vietnamským pobřežím jsme se rozloučili epickou jízdou po pláži. A rozloučili jsme se také s našim skútrem. Sloužil nám skvěle! Ale když ucítil, že ho chceme prodat, tak nám připravil menší dobrodružství v podobě několika defektů. Chápete to? Za celou cestu jsme neměli jediný defekt. A v den, kdy jsme ho chtěli prodat, hned dva!

Cestou do Saigonu jsme vyzkoušeli lehátkový bus. Je to opravdu skvělý způsob cestování. Ve Vietnamu tyto busy nejezdí jen přes noc, ale na dálkových trasách i přes den. Kdybych mohl těmito busy v zimě organizovat zájezdy do Talošky, tak bych měl úspěch garantován.

Bohužel jsou v Evropě zakázané. Ho Či Minovo Město alias Saigon je obrovské a rušné, ale můj kamarád Danny, se kterým jsem studoval ve Washingtonu, tu učí na univerzitě, a tak jsme zde strávili večer.

Bylo super vidět kamaráda po tolika letech. Bohužel jsme déle zůstat nemohli. Byl totiž čas na návrat do Thajska. 

Největší asijské staveniště 

Ale nejprve jsme museli přejet přes Kambodžu. Cesta tu vedla sice částečně kolem moře, ale najít přístup k vodě nebylo jednoduché. Pobřeží je lemováno mangrovy s velmi mělkou vodou. Když jsme dojeli do města Sihanoukville, byli jsme šokováni.

Čekali jsme středně velké město s přístavem a plážemi, ale objevili jsme nekonečné staveniště s nekonečnými kolonami a přemrštěnými cenami. Nikde na světě jsem neviděl tolik bagrů a buldozerů na kilometr čtvereční jako v Sihanoukville. To město je opravdu neuvěřitelné! Hlavním cílem nebylo objevovat mrakodrapy, ale zakajtovat. A podařilo se.

V mnohém mi to tu připomnělo Dakar, kde jsem dříve pracoval. Jezdil jsem u města a vítr zde byl taky off shore. A dostat se z města ven bylo stejně těžké jako v Dakaru. Sihanoukville je totiž taky poloostrov a jak už to s poloostrovy bývá, tvoří se tam holt kolony. 

Hranice u moře 

Hranice mezi Kambodžou a Thajskem jsme překročili u moře. Když se podíváte na mapu, tak uvidíte velmi úzký pás pobřeží, který patří Thajsku, ale hory za cestou jsou již v Kambodži. A právě touto cestou jsme jeli. Protože se již blížil odlet zpět domů, museli jsme ujet celkem velkou vzdálenost.

A byl to obrovský rozdíl valit vysokou rychlostí v klimatizovaných autech oproti kodrcání se v Kambodži. Měli jsme čas i na zastávku na pěkné pláži daleko od lidí. To jsme ale netušili, že davů si užijeme následující den. 

Turistická past 

Poslední den naší cesty jsme se vydali na ostrov Koh Samet. Nedělejte to! Jedná se o turistickou past a pěkné pláže najdete i na pevnině. Když už byste tam opravdu museli, tak si sežeňte motorku a zajeďte si na druhý konec ostrova. To jsme nakonec udělali a stálo to za to.

Večer jsme dostopovali do Bangkoku a měli jsme za sebou čtyři tisíce kilometrů vlakem, busem, stopem, na motorce. Já jsem navíc sjel stovky vln a objevil desítky kite spotů. Cestování to nebylo jednoduché, ale viděli jsme fakt hodně.

Samotné Thajsko není vyhlášenou kitesurf destinací, ale za návštěvu rozhodně stojí už kvůli pohostinnosti místních lidí. Vietnam vám nabídne epické svezení prakticky každý den. Ale ani Mekong v Laosu či Sihanoukville v Kambodži byste si neměli nechat ujít.  

Jsme vděční, že se nám po cestě nic nestalo. Vlastně stalo! To nejkrásnější, co se nám mohlo stát. Moje babička vždy říkala, že naši jeli do Rumunska dva a vrátili se tři. My jsme na tento trip jeli v listopadu dva a pod stromeček jsem dostal fotku z ultrazvuku. Happyendem bylo, že jsme za zpoždění letu Air India dostali odškodnění ve výši ceny letenky.

Takže nás letenky stály vlastně tolik, kolik jsme za ně původně dali. Bohužel ne až tolik happy end je, že si Johanka krátce po narození naší krásné holčičky založila Tinder. A tak je s ní tato reportáž na nějakou dobu asi poslední. Každopádně nevzdal jsem cestu do jihovýchodní Asie a nevzdám ani mou snahu přinést vám reporty o rodinném cestování.

Prozatím se můžete minimálně těšit na expedice tatínka s dcerou. K třetím narozeninám jsem naší malé surfařce koupil plachetnici a čtvrté narozeniny se mnou oslavila na road tripu do Chorvatska, kdy na paddleboardu už držela trainer kite! Počítá se to jako kitesurfing?  

Pavlova videa z Asie a také z mnoha dalších kite destinací můžete vidět na: 

www.youtube.com/trcala 

---

Text: Pavel Trčala 

Foto: Pavel Trčala a Johana Vrzalová