Karola na vlastní kůži zažila střet se studenou dravou řekou i medvědem.

Náš klasický jarní víkend v Kanadě začínal vždy perfektně sladěnou spoluprací při balení. Zatímco
Ondra soukal všechna naše plavidla na střechu auta, já nanosila ostatní vybavení. Během patnácti minut jsme byli připraveni na cokoliv, co by nás mohlo během víkendu potkat, od medvědů po upadnuté kolo.

Nejoblíbenější destinace, soutok Squamish a Elaho river a jeho velké tábořiště, i za pěkného počasí skýtalo určité soukromí, protože 40 km rozmlácené prašné cesty odradilo většinu „svačinářů“, jak
jsme jim říkali. Místní totiž místo na chatu vyjedou s plným autem jídla, obřími stany, reproduktory, grily a dalším chatovým vybavením na víkend do přírody, utáboří se a svačí.

Naše vybavení spíš smrdělo jako pánská šatna a kapala z něj voda, což jsem občas těžce nesla, vzhledem k tomu, že otázka ložnice, kuchyně a sušárny se odvíjela od toho, jak jsme v kufru auta přeskládali věci. Na druhou stranu, vodácké věci musí zákonitě smrdět i medvědovi, takže mé noci byly o fous klidnější.

Vody tak akorát

První víkend vhodný k výpravě na paddleboardech jsme se vrhli rovnou na Elaho river a rozhodli jsme se
prozkoumat posledních pár kilometrů před soutokem s řekou Squamish. Ondra odhadl, že má Elaho vody tak akorát. „Nerozumím, jak akorát?“ ptala jsem se s lehkými obavami.

„Že se nerozbiješ o kameny a zároveň tě to neutopí.“ odpověděl, jako by mě chtěl uklidnit.
Z několika vyhlídek u silnice jsme zkontrolovali, zda nám v cestě neleží stromy nebo jiná nebezpečí. Mně se zdálo trochu podezřelé, že vidím peřeje i z tak obrovské výšky, v jaké silnice nad řekou vedla, ale snažila jsem se mírnit svou paniku.

Dobře totiž vím, že Ondra odhaduje náročnost terénu podle mého odhodlání, sám totiž považuje vše pod WW 4 za hladkou vodu. Mé obavy ustaly až ve chvíli, kdy přišel čas na soukání do neoprenu.

Není nic odpornějšího než studený a mokrý neopren, navíc v o číslo menší velikosti, protože zima byla dlouhá a já se živila pouze muffiny.

Pozor na medvěda

Počasí nám přálo a třpytivá řeka nás lákala k objevování. První zakolísání nastalo hned při nájezdu do proudu, řeka byla totiž o dost dravější, než jsem čekala. Hned druhé přišlo při prvním koupání,
kdy se mi ledové jehličky i přes tlustý neopren zavrtaly hluboko do kostí a studený náraz mi málem vyrazil dech.

Řeka nás ale s mírným houpáním vezla extravagantní přírodou s dramatickými výhledy na ledovce vysoko v horách, což dokáže přebít lecjakou nepohodu. Najednou jsem si ale vzpomněla na znepokojivé video s medvědem grizzlym, který v tomto samém údolí naháněl na řece kajakáře. Rázem bylo důležitější skenovat okolní les a hledat sebenepatrnější známky přítomnosti medvěda.

Peřeje? Nejedu!

Kvůli medvědům jsem si toho, co nás čekalo za ohybem řeky, všimla až ve chvíli, kdy na mě Ondra divoce gestikuloval z vracáku. Nemýlila jsem se, vlny, které jsme viděli ze silnice, byly obří. A hlavně byly všude, vpravo, vlevo, uprostřed. Nebylo, kudy to ošidit.

„Nejedu!“ oznámila jsem Ondrovi rázně. Ondra se podíval na silnici táhnoucí se vysoko nad námi a usmál se: „A co ty medvědi?“ Rázem jsem byla zpět na prkně a peřeje mi přišly jako procházka jarní zahradou.

Ondra se do peřejí pustil první a ustál dvě vlny jako kovaný profík, třetí ho poslala do kolen. Dál už jsem jeho výkon nemohla sledovat, protože jsem se pod náporem jedné z vln skácela do vody a začal boj. Neztratit pádlo. Dát Ondrovi vědět, že nepanikařím.

Dostat se k prknu. Když to užuž vypadalo, že na prkno nalezu, další vlna mě nanovo zmastila. Tímto zahanbujícím způsobem jsem se nakonec splavila až do tůně v dalším ohybu řeky. Kosti promrzlé, kolena obouchaná, ale moje první kanadská peřej byla a mnou. Od této chvíle to už musí být jenom lepší.

Cestou zpět do tábora jsme potkali medvěda, seděl u silnice, drbal si bříško a my jsme mu byli úplně ukradení. Takže ani s těmi medvědy to nebude tak hrozné. „Snad,“ říkala jsem si.

Text: Karol

Foto: Archív K.