Celý letošní týdenní trip na Cabo se vyvíjel už od začátku slibně. První dva dny nebyl dostatečný vítr na windsurfing, ale zažili jsme krásné surfové session na Alibabě. Od třetího dne se zvedal jak vítr, tak swell, a vše směřovalo na předpovědi k dlouho avizovaným Big days v druhé polovině týdne.

Aleš, který byl na Salu už dva měsíce, tak neváhal a domluvil na nejslibněji vypadající den fotografa. Plán byl jasný, vyrazit brzy ráno na sever, než dorazí další windsurfeři, a pokusit obávaný spot Curral Joul.

Chyby se neodpouštějí

Kdo neviděl tento spot fungovat naživo, asi těžko pochopí pocity windsurfaře, který se chystá na session na tomto spotu. Curral Joul je masivní vlna, která se láme před vysokým útesem, kde prakticky není bezpečný výlez ven. Na spot se stoupá cca 1,5 km proti větru přes spot Alibaba a dále podél skalisek. Na břehu přitom není moc výrazných bodů, takže se na vlně jezdec velmi špatně orientuje. Je to spot, kde rozhodně nechcete udělat chybu nebo chytit vlnu,

za kterou následuje ještě jedna větší. Musíte tak brát ty největší a ty vzbuzují na tomto spotu opravdu respekt. Sebemenší chybka může mít fatální důsledky. Odměnou je ale jízda po nádherné čisté vlně s periodou přes 20 sekund a zážitek, který si uchováte dlouho v paměti.

Trhač plachet

To ráno jsme už cestou na sever cítili, že to bude ten správný den. Vlny byly velké po celém pobřeží a už při příjezdu na Alibabu nás přivítal obrovský set, který se lámal přes celou více než kilometr širokou zátoku.

Co naopak dle plánu nedorazilo, byl slibovaný silný vítr. Nicméně, fotograf byl připraven, a tak jsme nastrojili věci a začali brodit proti větru. Vítr byl ale tak slabý, že byl problém se občas udržet vůbec na prkně.

Zklamaní jsme tak museli plán dobrodit na Curral Joul vzdát a rozhodli jsme se pro photo session na Alibabě. I to byl v těchto tricky podmínkách slušný adrenalin a všichni jsme si sjeli několik krásných dlouhých vln.

Jak už to tak bývá, tak přítomnost fotografa nás hecovala jít víc a víc do lipu, což vedlo k tomu, že tři z nás postupně skončili na útesech. Někteří z nás (rozuměj Germán 🙂 i vícekrát. Až na několik zlomených stěžňů a roztrhaných plachet se ale nikomu nic vážného nestalo. A to k tomuto spotu prostě patří…

Po dopolední session se vítr stočil ještě víc na offshore a většina windsurferů odjela
na jih, hledat větrnější spoty. Stejně tak odjel i fotograf, kterého jsme měli domluveného jen na pár hodin. Mně, Alešovi, Tomovi a Germánovi to ale nedalo a čekali jsme ještě na odpolední session.

Swell byl opravdu masivní a nechtěli jsme přijít o možnost přece jen vyjet na Curral Joul. Odpoledne vítr trochu zesílil, a tak jsme neváhali a vyrazili.

Magické datum 20. 2. 2020 nám na Cabo nadělilo jedny z nejhezčích a největších vln, které jsem tam za poslední 10 let zažil. K tomu se sešla silná česká partička v čele s „lokálem“ Alešem Kuchyňkou, který nás nahecoval na vyhlášený spot Curral Joul.

Vzešla z toho epesní soukromá session pro čtyři české windsurfaře na vlnách dosahujících výšky 7 metrů.

Kdo vytrvá, ten jede

Vítr byl stále velmi slabý, ale díky offshore směru jsme na Curral dostoupali ani ne za 30 minut. Už od půlky cesty byly vidět masivní kopce vln, které se zvedaly už dobrý kilometr od břehu a valily se ohromnou rychlosti na skaliska.

Jestli jsme si ráno mysleli, že jsme zažili velký swell na Alibabě, tak tohle byly vlny úplně jiných rozměrů. Největší sety dosahovaly výšky dvou stěžňů. Neskutečné bylo, že jsme na spotu byli sami ve čtyřech. Valil se při tom jeden set za druhým. Během hodiny a půl dlouhé session jsme si tak dali každý 10–15 vln.

Byl to neskutečný zážitek, a ač jsem navštívil už po světě mnoho vyhlášených wavových destinací, tak takovou session jsem ještě nezažil.

Obrovský respekt, strach, radost a euforie se v člověku mísily po celou dobu, co se na spotu pohyboval. Nejen když vlnu zrovna jel, ale i když brodil ve slabém větru proti.

Když jsme se všichni vrátili zpátky na břeh, bylo znát, že sdílíme ty stejné pocity. Jak už to tak bývá, tak při této session fotograf chyběl, v tu chvíli to ale, myslím, nikomu z nás nevadilo.

Druhý den ráno swell ještě dozníval a poprosili jsme tak druhou část české bandičky, jestli by s námi vyrazili na sever znovu a udělali nám pár fotek na Curral Joul a zároveň nám dodali trochu jistoty jako rescue na břehu.

Vlny už sice nedosahovaly takové výšky jako předchozí den, ale i tak to byla nádherná session opět pouze v českém podání pěti windsurferů (doplnil nás Borek) a dvou kiterů (Chlumáka a Radka). Po předchozím dni jsme si více dovolili a pomohlo nám i auto jako orientační bod na břehu. Doufám, že jsem nejezdil na Curral Joul naposled…

„Odměnou je jízda po nádherné čisté vlně s periodou přes 20 sekund a zážitek, který si uchováte dlouho v paměti.“

Pocity zúčastněných:

Marek, prezident ČWA, rescue:

„Mnohokrát v životě jsem takové podmínky na vlastní oči neviděl, dost možná, že to bylo to nejdrsnější, co jsem mohl v reálu sledovat. Vlny byly krásné, velké, hladké, ale prostor pro chybu naprosto žádný. Jakákoli pračka by skončila nemilosrdně na brutálním, skalnatém břehu. Naštěstí jsme těch chyb mnoho neviděli, spíš žádnou.

Dechberoucí zážitek byl, když se Kubovi (Zímovi) začala lámat vlna před ním, naštěstí díky maximálnímu pumpingu, který umí perfektně ze závodů ve slalomu, či formuli windsurfing, padající pěně ujel a bezchybnou halzou odjel do bezpečí.

Před celou partičkou, která si na tohle vystoupení troufla, mám posvátnou úctu, jsem rád, že všichni přežili a připravili nám parádní představení.“

Aleš Kuchyňka:

„Přestože letošní zima na Kapverdech nadělovala vlny prakticky nonstop od prosince až do konce února, opravdových BIG DAYS mnoho nebylo a většinou převažovaly podmínky na surfing. O to větší jsem měl radost, když naskočila nejlepší windsurfingová předpověď sezony právě na týden, kdy na Sal zavítala parta velezkušených vlnových nadšenců okolo Zímáka, Bóry, Zdenála, Toma Kučery a dalších.

Odpolední Curral Joul bez fotografa byla čistokrevná radost. Z nadšení a z nahecování téhle supr big wave bandy si každou zatáčku užívám a ani nevnímám, že jezdím možná svoje největší vlny v životě. Až na břehu mě kluci přesvědčují, že tyhle hromady byly hodně nad stěžeň a některé možná i 6–7 metrů. A ještě jednou se tímto omlouvám Kubovi za ukradenou vlnu. Sorry, kámo, bylo to silnější než já.“

Zdeněk „Germán“:
„Sezona 2019/2020 na Salu, která dohromady znamenala jen 6–7 big windsurfing days, řadím mezi mé top3 WS zážitky. Nejen kvůli cool partě nadšených CZ rideru, ale taky kvůli tomu, že jsme si opět dokázali posunout limity – Curral Joul tento rok byly mé největší vlny.

Pocit, kdy člověk vyjíždí proti zvedajícímu se oceánu, v nejnižším bodě se otočí směrem k břehu, získává rychlost na něčem, co má velikost téměř 2 stěžňů, a žene se směrem k pobřeží, kde jsou jen skály a útesy, adrenalin mu pumpuje o106, zahajuje bottom turn a neustále si hlídá, kde se zavírá lip, je něco, co mi nikdy nezmizí z paměti….“

Tomáš Kučera:
„Stále z toho žiju a byl to pro mě mega zá- žitek. Jen škoda, že jsem se na to nestihl „rozcvičit“… Tzn. přílet z české zimy a hned do 3–6m vln. V takových podmín- kách se rychle ukáže, kdo má natrénováno a kdo ne! I tak, pro mě super-mega-giga dny, kterých si musím vážit a stále vážím.“

Borek Kment:
„Curral byla pro mě premiéra. Tomu od- povídalo i moje ježdění. Na Ali to bylo zpočátku dost těžké dostat se do vlny, off- shore vítr, a když už jsem si vybral parádní vlnu, byl nade mnou Kuba 🙂

Curral byl zážitek. Krásný vlny, velký vlny, ale taky jsem to hlavně zpočátku jezdil hodně opatrně, dvojí peak…, ale v druhé části session jsem měl také pár parádních vln. Luxusní bylo, že jsme tam byli sami a užili si to. Díky Aleši. Teď jen myslím na to, až zas pojedu na Sal.“

---

Text: Jakub Zíma
Foto: Shutterstock, TOZAT PHOTOGRAPHY, ADAM